čtvrtek 22. března 2012
Patrik Linhart, Za velkým debutem českého románu, itvar.cz, 5/2012
Za velkým debutem českého románu
Neznám sice osobně Petra Čichoně a ani jeho kritiky, ale pokud něco
mohu říct, tak prskají až sem. Chtěl jsem původně napsat ráznou a
seriosní kritiku jeho Slezského románu, ale napadlo mě, že by snad
kritická (byť velmi fundovaná) obhajoba této knížky od člověka,
jehož politické sympatie levitují mezi RAF, apartheidem a Národním
sdružením demokratů a politiků, Čichoňově věci příliš neprospěla. I
když vím, že úkolem kritiky není chválit ani kárat. Zařekl jsem se,
že kritiky Evy Klíčové a Jiřího Peňáse si nepřečtu dříve, než si na
Slezský román utvořím vlastní názor. Neunikla mi však co čtenáři
Tvaru kritika Pavla Janouška. Zde zvědavost zvítězila nad
sebezapřením.
A co jsem četl mě rozdurdilo natolik, že jsem zjistil, že musím
napsat tuto čistě impresionistickou glosu a žádnou kritiku. V knize
Čichoňově naprosto nejde o žádné literární hrátky, jak se oproti
Pavlu Janouškovi domnívám. Rovněž vzhledem k výtkám většiny
recensentů mám za to, že v umění nemá morálka, ba ni slušnost,
nemluvě o úctě ke komukoli, co dělat. Čichoň neotevírá žádné módní
thema, jak je to dnes v oblibě autorů á la Denemarková. Píše o tom,
co se ho bytostně dotýká.
Oproti většině současné romanopisecké produkce je zjevné, že Slezský
román demonstruje autorův světonázor, životní postoj, lásku k
rodnému kraji a desítky dalších drobnůstek, které má básník v
palici. Je zcela nesmyslné vytýkat autorovi sympatie k Třetí říši,
když skrytým hrdinou knihy není ani nacista Kammler, člověk morálně
zcela inertní, ani náš současník, zpovykaný hulibrk Martin, ale
Martinův otec, dělník, alkoholik a primitiv. Jediná postava, která
má postoje, vášně, obavy, které nepochybně nejsou cizí ani člověku,
který se právě rozčílil z toho, že vzal do ruky „hnědý“ román.
Z celého kontextu (předchozího) básnického díla Petra Čichoně je
zjevné, že thema války, Třetí říše, němectví a řekněme Černého řádu
není pouhou romantickou kulisou či lákavým pozlátkem, které má
nalákat čtenáře, nebo psychedelickou zkušeností posluchačů Daniela
Landy, ale živoucí ba doslova taktilní skutečností. Shodou okolností
jsem byl v Sovích horách, v podzemní továrně Riese, o které je v
románu řeč, a všechny emoce, které ve mně v těch ponurých jeskyních
háraly, nejlépe, nejexaktněji vyjadřuje drtivě nestvůrná postava
Hanse Kammlera. Zde totiž není třeba psát velká slova Bolesti
velkými písmeny a říkat, že po Osvětimi už nelze psát poesii nebo
vyrábět zubní pastu.
To, že Petra Hůlová učinila hrdiny svých knih šlapku i musulmana a
Svatava Antošová v posledním svém románu vytvořila monumentální
pomník permanentně hajlující sympatické postavě, která má přezdívku
Mengele, nikdo nekritisoval. Nikdo nenapsal, že samozřejmým
požadavkem slušnosti je červenat se za to, že tyto autorky jaksi
zlidšťují takové zavrženíhodné existence. A to nezmiňuji vypravěčsky
mnohonásobně kopulativnější, snad jen s Čichoněm srovnatelný, Ecův
román, kde ústřední postavou je mírně řečeno pofiderní kapitán
Simonini, který čtenáři přiroste k srdci v okamžiku, kdy nechá do
vzduchu vyhodit loď i s celou posádkou a nevinnými pasažéry jen
proto, aby nechal nenápadně zmizet jistý dokument. Ano, teprve po
dvanácté se mi v české literatuře posledních dvaceti let stalo, že
jsem si přečetl román, aniž bych musel zvracet.
Nechci, aby můj syn (který je poloviční Žid) musel spocívat všechny
romány o holocaustu, o utrpení a nevinných obětech, stačí, když si
jich přečte jen malý zlomek, řekněme pětset, a k tomu by si měl
přečíst jeden román o vinných obětech a jednu povídku na obdobnou
notu – mám na mysli Slezský román a Borgesovo Deutsches requiem.
Neznám sice osobně Petra Čichoně a ani jeho kritiky, ale pokud něco
mohu říct, tak prskají až sem. Chtěl jsem původně napsat ráznou a
seriosní kritiku jeho Slezského románu, ale napadlo mě, že by snad
kritická (byť velmi fundovaná) obhajoba této knížky od člověka,
jehož politické sympatie levitují mezi RAF, apartheidem a Národním
sdružením demokratů a politiků, Čichoňově věci příliš neprospěla. I
když vím, že úkolem kritiky není chválit ani kárat. Zařekl jsem se,
že kritiky Evy Klíčové a Jiřího Peňáse si nepřečtu dříve, než si na
Slezský román utvořím vlastní názor. Neunikla mi však co čtenáři
Tvaru kritika Pavla Janouška. Zde zvědavost zvítězila nad
sebezapřením.
A co jsem četl mě rozdurdilo natolik, že jsem zjistil, že musím
napsat tuto čistě impresionistickou glosu a žádnou kritiku. V knize
Čichoňově naprosto nejde o žádné literární hrátky, jak se oproti
Pavlu Janouškovi domnívám. Rovněž vzhledem k výtkám většiny
recensentů mám za to, že v umění nemá morálka, ba ni slušnost,
nemluvě o úctě ke komukoli, co dělat. Čichoň neotevírá žádné módní
thema, jak je to dnes v oblibě autorů á la Denemarková. Píše o tom,
co se ho bytostně dotýká.
Oproti většině současné romanopisecké produkce je zjevné, že Slezský
román demonstruje autorův světonázor, životní postoj, lásku k
rodnému kraji a desítky dalších drobnůstek, které má básník v
palici. Je zcela nesmyslné vytýkat autorovi sympatie k Třetí říši,
když skrytým hrdinou knihy není ani nacista Kammler, člověk morálně
zcela inertní, ani náš současník, zpovykaný hulibrk Martin, ale
Martinův otec, dělník, alkoholik a primitiv. Jediná postava, která
má postoje, vášně, obavy, které nepochybně nejsou cizí ani člověku,
který se právě rozčílil z toho, že vzal do ruky „hnědý“ román.
Z celého kontextu (předchozího) básnického díla Petra Čichoně je
zjevné, že thema války, Třetí říše, němectví a řekněme Černého řádu
není pouhou romantickou kulisou či lákavým pozlátkem, které má
nalákat čtenáře, nebo psychedelickou zkušeností posluchačů Daniela
Landy, ale živoucí ba doslova taktilní skutečností. Shodou okolností
jsem byl v Sovích horách, v podzemní továrně Riese, o které je v
románu řeč, a všechny emoce, které ve mně v těch ponurých jeskyních
háraly, nejlépe, nejexaktněji vyjadřuje drtivě nestvůrná postava
Hanse Kammlera. Zde totiž není třeba psát velká slova Bolesti
velkými písmeny a říkat, že po Osvětimi už nelze psát poesii nebo
vyrábět zubní pastu.
To, že Petra Hůlová učinila hrdiny svých knih šlapku i musulmana a
Svatava Antošová v posledním svém románu vytvořila monumentální
pomník permanentně hajlující sympatické postavě, která má přezdívku
Mengele, nikdo nekritisoval. Nikdo nenapsal, že samozřejmým
požadavkem slušnosti je červenat se za to, že tyto autorky jaksi
zlidšťují takové zavrženíhodné existence. A to nezmiňuji vypravěčsky
mnohonásobně kopulativnější, snad jen s Čichoněm srovnatelný, Ecův
román, kde ústřední postavou je mírně řečeno pofiderní kapitán
Simonini, který čtenáři přiroste k srdci v okamžiku, kdy nechá do
vzduchu vyhodit loď i s celou posádkou a nevinnými pasažéry jen
proto, aby nechal nenápadně zmizet jistý dokument. Ano, teprve po
dvanácté se mi v české literatuře posledních dvaceti let stalo, že
jsem si přečetl román, aniž bych musel zvracet.
Nechci, aby můj syn (který je poloviční Žid) musel spocívat všechny
romány o holocaustu, o utrpení a nevinných obětech, stačí, když si
jich přečte jen malý zlomek, řekněme pětset, a k tomu by si měl
přečíst jeden román o vinných obětech a jednu povídku na obdobnou
notu – mám na mysli Slezský román a Borgesovo Deutsches requiem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)