čtvrtek 1. listopadu 2012
neděle 28. října 2012
pondělí 22. října 2012
čtvrtek 27. září 2012
čtvrtek 20. září 2012
úterý 14. srpna 2012
středa 1. srpna 2012
úterý 31. července 2012
čtvrtek 26. července 2012
čtvrtek 12. července 2012
pondělí 25. června 2012
čtvrtek 14. června 2012
středa 23. května 2012
úterý 22. května 2012
pondělí 21. května 2012
středa 16. května 2012
úterý 8. května 2012
pondělí 7. května 2012
neděle 6. května 2012
neděle 15. dubna 2012
čtvrtek 22. března 2012
Patrik Linhart, Za velkým debutem českého románu, itvar.cz, 5/2012
Za velkým debutem českého románu
Neznám sice osobně Petra Čichoně a ani jeho kritiky, ale pokud něco
mohu říct, tak prskají až sem. Chtěl jsem původně napsat ráznou a
seriosní kritiku jeho Slezského románu, ale napadlo mě, že by snad
kritická (byť velmi fundovaná) obhajoba této knížky od člověka,
jehož politické sympatie levitují mezi RAF, apartheidem a Národním
sdružením demokratů a politiků, Čichoňově věci příliš neprospěla. I
když vím, že úkolem kritiky není chválit ani kárat. Zařekl jsem se,
že kritiky Evy Klíčové a Jiřího Peňáse si nepřečtu dříve, než si na
Slezský román utvořím vlastní názor. Neunikla mi však co čtenáři
Tvaru kritika Pavla Janouška. Zde zvědavost zvítězila nad
sebezapřením.
A co jsem četl mě rozdurdilo natolik, že jsem zjistil, že musím
napsat tuto čistě impresionistickou glosu a žádnou kritiku. V knize
Čichoňově naprosto nejde o žádné literární hrátky, jak se oproti
Pavlu Janouškovi domnívám. Rovněž vzhledem k výtkám většiny
recensentů mám za to, že v umění nemá morálka, ba ni slušnost,
nemluvě o úctě ke komukoli, co dělat. Čichoň neotevírá žádné módní
thema, jak je to dnes v oblibě autorů á la Denemarková. Píše o tom,
co se ho bytostně dotýká.
Oproti většině současné romanopisecké produkce je zjevné, že Slezský
román demonstruje autorův světonázor, životní postoj, lásku k
rodnému kraji a desítky dalších drobnůstek, které má básník v
palici. Je zcela nesmyslné vytýkat autorovi sympatie k Třetí říši,
když skrytým hrdinou knihy není ani nacista Kammler, člověk morálně
zcela inertní, ani náš současník, zpovykaný hulibrk Martin, ale
Martinův otec, dělník, alkoholik a primitiv. Jediná postava, která
má postoje, vášně, obavy, které nepochybně nejsou cizí ani člověku,
který se právě rozčílil z toho, že vzal do ruky „hnědý“ román.
Z celého kontextu (předchozího) básnického díla Petra Čichoně je
zjevné, že thema války, Třetí říše, němectví a řekněme Černého řádu
není pouhou romantickou kulisou či lákavým pozlátkem, které má
nalákat čtenáře, nebo psychedelickou zkušeností posluchačů Daniela
Landy, ale živoucí ba doslova taktilní skutečností. Shodou okolností
jsem byl v Sovích horách, v podzemní továrně Riese, o které je v
románu řeč, a všechny emoce, které ve mně v těch ponurých jeskyních
háraly, nejlépe, nejexaktněji vyjadřuje drtivě nestvůrná postava
Hanse Kammlera. Zde totiž není třeba psát velká slova Bolesti
velkými písmeny a říkat, že po Osvětimi už nelze psát poesii nebo
vyrábět zubní pastu.
To, že Petra Hůlová učinila hrdiny svých knih šlapku i musulmana a
Svatava Antošová v posledním svém románu vytvořila monumentální
pomník permanentně hajlující sympatické postavě, která má přezdívku
Mengele, nikdo nekritisoval. Nikdo nenapsal, že samozřejmým
požadavkem slušnosti je červenat se za to, že tyto autorky jaksi
zlidšťují takové zavrženíhodné existence. A to nezmiňuji vypravěčsky
mnohonásobně kopulativnější, snad jen s Čichoněm srovnatelný, Ecův
román, kde ústřední postavou je mírně řečeno pofiderní kapitán
Simonini, který čtenáři přiroste k srdci v okamžiku, kdy nechá do
vzduchu vyhodit loď i s celou posádkou a nevinnými pasažéry jen
proto, aby nechal nenápadně zmizet jistý dokument. Ano, teprve po
dvanácté se mi v české literatuře posledních dvaceti let stalo, že
jsem si přečetl román, aniž bych musel zvracet.
Nechci, aby můj syn (který je poloviční Žid) musel spocívat všechny
romány o holocaustu, o utrpení a nevinných obětech, stačí, když si
jich přečte jen malý zlomek, řekněme pětset, a k tomu by si měl
přečíst jeden román o vinných obětech a jednu povídku na obdobnou
notu – mám na mysli Slezský román a Borgesovo Deutsches requiem.
Neznám sice osobně Petra Čichoně a ani jeho kritiky, ale pokud něco
mohu říct, tak prskají až sem. Chtěl jsem původně napsat ráznou a
seriosní kritiku jeho Slezského románu, ale napadlo mě, že by snad
kritická (byť velmi fundovaná) obhajoba této knížky od člověka,
jehož politické sympatie levitují mezi RAF, apartheidem a Národním
sdružením demokratů a politiků, Čichoňově věci příliš neprospěla. I
když vím, že úkolem kritiky není chválit ani kárat. Zařekl jsem se,
že kritiky Evy Klíčové a Jiřího Peňáse si nepřečtu dříve, než si na
Slezský román utvořím vlastní názor. Neunikla mi však co čtenáři
Tvaru kritika Pavla Janouška. Zde zvědavost zvítězila nad
sebezapřením.
A co jsem četl mě rozdurdilo natolik, že jsem zjistil, že musím
napsat tuto čistě impresionistickou glosu a žádnou kritiku. V knize
Čichoňově naprosto nejde o žádné literární hrátky, jak se oproti
Pavlu Janouškovi domnívám. Rovněž vzhledem k výtkám většiny
recensentů mám za to, že v umění nemá morálka, ba ni slušnost,
nemluvě o úctě ke komukoli, co dělat. Čichoň neotevírá žádné módní
thema, jak je to dnes v oblibě autorů á la Denemarková. Píše o tom,
co se ho bytostně dotýká.
Oproti většině současné romanopisecké produkce je zjevné, že Slezský
román demonstruje autorův světonázor, životní postoj, lásku k
rodnému kraji a desítky dalších drobnůstek, které má básník v
palici. Je zcela nesmyslné vytýkat autorovi sympatie k Třetí říši,
když skrytým hrdinou knihy není ani nacista Kammler, člověk morálně
zcela inertní, ani náš současník, zpovykaný hulibrk Martin, ale
Martinův otec, dělník, alkoholik a primitiv. Jediná postava, která
má postoje, vášně, obavy, které nepochybně nejsou cizí ani člověku,
který se právě rozčílil z toho, že vzal do ruky „hnědý“ román.
Z celého kontextu (předchozího) básnického díla Petra Čichoně je
zjevné, že thema války, Třetí říše, němectví a řekněme Černého řádu
není pouhou romantickou kulisou či lákavým pozlátkem, které má
nalákat čtenáře, nebo psychedelickou zkušeností posluchačů Daniela
Landy, ale živoucí ba doslova taktilní skutečností. Shodou okolností
jsem byl v Sovích horách, v podzemní továrně Riese, o které je v
románu řeč, a všechny emoce, které ve mně v těch ponurých jeskyních
háraly, nejlépe, nejexaktněji vyjadřuje drtivě nestvůrná postava
Hanse Kammlera. Zde totiž není třeba psát velká slova Bolesti
velkými písmeny a říkat, že po Osvětimi už nelze psát poesii nebo
vyrábět zubní pastu.
To, že Petra Hůlová učinila hrdiny svých knih šlapku i musulmana a
Svatava Antošová v posledním svém románu vytvořila monumentální
pomník permanentně hajlující sympatické postavě, která má přezdívku
Mengele, nikdo nekritisoval. Nikdo nenapsal, že samozřejmým
požadavkem slušnosti je červenat se za to, že tyto autorky jaksi
zlidšťují takové zavrženíhodné existence. A to nezmiňuji vypravěčsky
mnohonásobně kopulativnější, snad jen s Čichoněm srovnatelný, Ecův
román, kde ústřední postavou je mírně řečeno pofiderní kapitán
Simonini, který čtenáři přiroste k srdci v okamžiku, kdy nechá do
vzduchu vyhodit loď i s celou posádkou a nevinnými pasažéry jen
proto, aby nechal nenápadně zmizet jistý dokument. Ano, teprve po
dvanácté se mi v české literatuře posledních dvaceti let stalo, že
jsem si přečetl román, aniž bych musel zvracet.
Nechci, aby můj syn (který je poloviční Žid) musel spocívat všechny
romány o holocaustu, o utrpení a nevinných obětech, stačí, když si
jich přečte jen malý zlomek, řekněme pětset, a k tomu by si měl
přečíst jeden román o vinných obětech a jednu povídku na obdobnou
notu – mám na mysli Slezský román a Borgesovo Deutsches requiem.
pondělí 27. února 2012
středa 22. února 2012
Čichoňovo „Slezský baroko", Týden | 5.12.2011 | Rubrika: Kultura | Strana: 68 | Autor: Vojtěch Varyš
Týden | 5.12.2011 | Rubrika: Kultura | Strana: 68 | Autor:
Vojtěch
Varyš
Čichoňovo „Slezský baroko"
Ústřední příběh je jednoduchý: Martin pochází z Hlučínska, chvíli
studoval architekturu, pak se vrhl na dějiny umění. Žije v Praze a
není úplně šťastný. Rázovitou rodinu kdesi v Ludgeřovicích vnímá s
nadhledem, ale i úzkostí, stejně jako své kořeny jako takové. Se
ženami to nemá jednoduché („svatba mu připadala jako intelektuální
prohra, protože mu připomínala rodiče"). Při psaní disertace o
nacistické architektuře narazí na novou lásku, studentku
archivnictví Martinu, a díky ní na tajemnou postavu důstojníka SS a
projektantka Hanse Kammlera. Mix češtiny, němčiny a hlučínského
nářečí je pozoruhodný rámec, líčení těžké atmosféry Ostravy a
Hlučínska působí až příliš romanticky.
Jinak je Slezský román nejsilnější v ostrých a jednoduchých
postřezích („Já už to dělám desítky let", dí soukromý detektiv. „Co
tím myslel?" přemítá hrdina. „Že byl estébák," na to hrdinka.)
Slezský román zapadá do kontextu současné české literatury docela
dobře: zahleděním do minulosti a nadšeným regionalismem připomíná
nedávno publikovanou knihu Martina Sichingera Smrt Krále Šumavy;
odlišný pohled na konec druhé světové a až potměšile sympaticky
vylíčení čeští Němci se objevují u Josefa Moníka v románu Schweik it
easy; kunst historické pátrání po archivech a akademická východiska
zase připomene efektní Knihovnu Jana Bažanta. Ale nejblíž má Čichoň
k vynikající próze Jiřího Hájíčka Selský baroko. Hájíček - na
půdorysu jižních Čech - rovněž líčil střet velkoměstského
intelektuála s rodinnými zemitými kořeny a rovněž se zabýval
nedávnou a ne příliš vábnou minulosti.
Varyš
Čichoňovo „Slezský baroko"
Ústřední příběh je jednoduchý: Martin pochází z Hlučínska, chvíli
studoval architekturu, pak se vrhl na dějiny umění. Žije v Praze a
není úplně šťastný. Rázovitou rodinu kdesi v Ludgeřovicích vnímá s
nadhledem, ale i úzkostí, stejně jako své kořeny jako takové. Se
ženami to nemá jednoduché („svatba mu připadala jako intelektuální
prohra, protože mu připomínala rodiče"). Při psaní disertace o
nacistické architektuře narazí na novou lásku, studentku
archivnictví Martinu, a díky ní na tajemnou postavu důstojníka SS a
projektantka Hanse Kammlera. Mix češtiny, němčiny a hlučínského
nářečí je pozoruhodný rámec, líčení těžké atmosféry Ostravy a
Hlučínska působí až příliš romanticky.
Jinak je Slezský román nejsilnější v ostrých a jednoduchých
postřezích („Já už to dělám desítky let", dí soukromý detektiv. „Co
tím myslel?" přemítá hrdina. „Že byl estébák," na to hrdinka.)
Slezský román zapadá do kontextu současné české literatury docela
dobře: zahleděním do minulosti a nadšeným regionalismem připomíná
nedávno publikovanou knihu Martina Sichingera Smrt Krále Šumavy;
odlišný pohled na konec druhé světové a až potměšile sympaticky
vylíčení čeští Němci se objevují u Josefa Moníka v románu Schweik it
easy; kunst historické pátrání po archivech a akademická východiska
zase připomene efektní Knihovnu Jana Bažanta. Ale nejblíž má Čichoň
k vynikající próze Jiřího Hájíčka Selský baroko. Hájíček - na
půdorysu jižních Čech - rovněž líčil střet velkoměstského
intelektuála s rodinnými zemitými kořeny a rovněž se zabýval
nedávnou a ne příliš vábnou minulosti.
Německý, ne náckovský román, Týden | 5.12.2011 | Rubrika: Kultura | Strana: 68 | Autor: Ivan Motýl
Ten kousek země mezi Opavou a Ostravou, jemuž se říká Hlučínsko, je
výjimečný snad vším. O Hlučínsku vypráví i Slezský román Petra
Čichoně.
V kapse sice mají vedle českého i německý pas, dobře německy ale z
nich umí málokdo, většina jen láme základní fráze. Za války muži z
Hlučínska bojovali ve wehrmachtu, přes to díky vládní výjimce, která
zdejšímu „lidu slovanského původu dala možnost probuditi se opět k
českému uvědomění“, nemuseli do odsunu. Jenže probuzení se nekonalo
a srdce současníků pořád bije pro Berlín a až potom pro Prahu.
Hlučíňák miluje německý „ordnung“, a kdo v sobotu nezametá před
domem, stává se vyděděncem. Je pověstně šetrný a pod kotel
ústředního topení přikládá šlam: uhelný prach s vodou. Babičce
neřekne jinak než „oma“ a dědovi „opa“. Vysoká kultura ho nezajímá a
vrcholným programem sezony v Kulturním domě v Hlučíně je travesty
show, přičemž titíž diváci v neděli zamíří do kostela. A kdo odsud
zavčas neuteče, všechny citované zvláštnosti záhy přijímá za své.
Obvinění z nacismu
Letos dvaačtyřicetiletý básník a prozaik Petr Čichoň, rodák z
Ludgeřovic u Hlučína, „vzal roha“ už v osmnácti a na rodný kraj
úspěšně zapomínal při studiu architektury v Brně. Jenže před svými
kořeny neunikne nikdo. „Moji prarodiče, kteří prožili na Hlučínsku
celý život, se domnívali, že jsou skuteční Prusové, a říkali mi, že
jsem také Prus. Dlouho jsem si myslel, že je to normální, a o svou
minulost jsem se začal zajímat až pozdě v dospělosti. To téma pak
zcela pozměnilo i styl mého psaní,“ přiznává Petr Čichoň, autor
Slezského románu, který byl záhy po vydání skandalizován v časopise
Respekt. Kritička Eva Klíčová totiž dílo považuje za propagaci
nacismu a vyjadřuje obavy, že se kniha stane modlou českých nácků.
Jiří Peňás sice v Lidových novinách teorii Klíčové o „románu hnědé
krve“ vyvrátil, text však mezitím získal punc kontroverzního díla.
Čichoň je totiž prvním autorem v Česku, jenž popisuje obyvatele
Hlučínska tak, jak skutečně pohlížejí na svět. Dějinami tolikrát
ponížení lidé odmítají jakoukoli válečnou sebereflexi. V rodinách na
Hlučínsku se nikdy neotevírají horká témata ve vztahu k příbuzným ve
wehrmachtu. To byli jednoduše „boraci“ čili chudáci, a že při tažení
Ruskem likvidovali Židy, vypalovali běloruské vesnice nebo srovnali
se zemí Varšavu, se neřeší. Komunisté, kteří po válce Hlučínsko
ušetřili před odsunem, jim navíc o minulosti ve wehrmachtu zakázali
mluvit, čímž paradoxně z veteránů učinili něco jako disidenty.
Hlučínsko mělo v duši tentýž rozpor, jaký prožívali východní Němci.
Zatímco ale východní Němci začali po sjednocení se západními sousedy
reflektovat válku ostošest, třeba slavnou putovní výstavou
fotografií s výmluvným názvem Zločiny wehrmachtu, Hlučínsko žije
podnes v nevědomí. „Mí pruští Slezané jsou plebejci, kteří se
neumějí vyznat ve složité historické situaci,“ říká Čichoň. Románový
náhled do hlučínské současnosti navíc autor střídá s válečným
příběhem, v němž tlumočí možný pohled na svět z pozice nacistického
architekta a projektanta koncentračního tábora v Osvětimi Hanse
Kammlera. Opět bez sebereflexe. „Když se autor ztotožní v beletrii s
vrahem, tak to přece neznamená, že souhlasí se zločinem. Filozof a
kritik Roman Ingarden napsal, že,Řím v textu není Římem v Itálii‘.
Téma může být kontroverzní pouze pro ty, kteří nejsou ochotni
uvažovat jinak než v politickoideologických souvislostech,“ míní
Čichoň.
Totality nesnáší
Češi si dávno odvykli na velké romány autorů z tuzemských menšin,
protože dějiny je zbavily Židů, Němců a nakonec i Slováků. Výstupy z
národnostních komunit se dnes omezují na folklor a místní písmáctví,
teprve Čichoň napsal román, jenž si teď čte „až v Praze“. Autorem je
Prus čili Prajzák a majitel německého pasu. A protože ta kniha není
ani trochu česká, může kované Čechy dráždit. „Rozhodně nejsem
nacista a nemám rád totalitní systémy, o čemž snad nejlépe vypovídá
můj život,“ zdůrazňuje autor Slezského románu. V devadesátých letech
literární redaktor v nakladatelstvích Votobia, Vetus Via a Host,
nyní architekt na volné noze žijící v Brně. Básník, který nechybí na
žádném velkém sletu poetů.
S „němectvím“ na Hlučínsku to přitom není tak snadné, jak se jeví z
Čech. Když v roce 1742 ztratila Marie Terezie Hlučínsko, byla k
Prusku přičleněna oblast obývaná výhradně Moravany. V oficiálním
styku s úřady se sice začala používat němčina, nicméně doma se
mluvilo slezským nářečím spisovné češtiny a lidé si říkali „pruští
Moravci“ a ještě za císaře Viléma II. (vládl Německu v letech 1888
až 1918) se k moravské národnosti přihlásilo 89 procent obyvatel
oblasti.
Papeži, osvoboď nás!
Mluvit doma česky ale nemusí znamenat myslet česky. Když pařížská
konference v únoru 1920 oddělila Hlučínsko od Německa, Praha čekala,
že návrat českých teritorií ke staré vlasti bude odměněn potleskem.
Stal se opak, lidé to brali za strašlivou zvěst a na 30 tisíc jich
podepsalo petici proti připojení, kterou do německého sněmu ve
Výmaru odvezl zednický polír Jaroš z Kravař a kupec Böml z Hlučína.
A hlučínské ženy dokonce poprosily o přímluvu papeže Benedikta XV.:
„Osvoboď nás z rukou našich českých protivníků!“
Zpátky k Německu se tak Hlučínsko vrátilo až na podzim 1938 jako
takzvaný „Altreich“, přičemž obyvatelstvo přijalo nové poměry s
nadšením. Boje, jež vypukly v září 1939, však učinily ze zdejších
měst a vesnic ponurá místa: všichni se báli listonoše, který
přinášel smuteční telegramy. A válka zůstala zraňujícím tématem
podnes, stále se dokonce hledají mrtví a nezvěstní. Za wehrmacht
bojovalo na dvanáct tisíc obyvatel Hlučínska, na tři tisíce vojáků
padlo, pět tisíc se vrátilo domů zmrzačených a na každém nechala
fronta psychické následky. V tomhle kousku zapadlého Slezska je
válka pořád vnitřním traumatem, které se navíc přenáší z generaci na
generaci. A právě o něm je i Slezský román Petra Čichoně.
pátek 17. února 2012
čtvrtek 16. února 2012
úterý 14. února 2012
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)