Ten kousek země mezi Opavou a Ostravou, jemuž se říká Hlučínsko, je
výjimečný snad vším. O Hlučínsku vypráví i Slezský román Petra
Čichoně.
V kapse sice mají vedle českého i německý pas, dobře německy ale z
nich umí málokdo, většina jen láme základní fráze. Za války muži z
Hlučínska bojovali ve wehrmachtu, přes to díky vládní výjimce, která
zdejšímu „lidu slovanského původu dala možnost probuditi se opět k
českému uvědomění“, nemuseli do odsunu. Jenže probuzení se nekonalo
a srdce současníků pořád bije pro Berlín a až potom pro Prahu.
Hlučíňák miluje německý „ordnung“, a kdo v sobotu nezametá před
domem, stává se vyděděncem. Je pověstně šetrný a pod kotel
ústředního topení přikládá šlam: uhelný prach s vodou. Babičce
neřekne jinak než „oma“ a dědovi „opa“. Vysoká kultura ho nezajímá a
vrcholným programem sezony v Kulturním domě v Hlučíně je travesty
show, přičemž titíž diváci v neděli zamíří do kostela. A kdo odsud
zavčas neuteče, všechny citované zvláštnosti záhy přijímá za své.
Obvinění z nacismu
Letos dvaačtyřicetiletý básník a prozaik Petr Čichoň, rodák z
Ludgeřovic u Hlučína, „vzal roha“ už v osmnácti a na rodný kraj
úspěšně zapomínal při studiu architektury v Brně. Jenže před svými
kořeny neunikne nikdo. „Moji prarodiče, kteří prožili na Hlučínsku
celý život, se domnívali, že jsou skuteční Prusové, a říkali mi, že
jsem také Prus. Dlouho jsem si myslel, že je to normální, a o svou
minulost jsem se začal zajímat až pozdě v dospělosti. To téma pak
zcela pozměnilo i styl mého psaní,“ přiznává Petr Čichoň, autor
Slezského románu, který byl záhy po vydání skandalizován v časopise
Respekt. Kritička Eva Klíčová totiž dílo považuje za propagaci
nacismu a vyjadřuje obavy, že se kniha stane modlou českých nácků.
Jiří Peňás sice v Lidových novinách teorii Klíčové o „románu hnědé
krve“ vyvrátil, text však mezitím získal punc kontroverzního díla.
Čichoň je totiž prvním autorem v Česku, jenž popisuje obyvatele
Hlučínska tak, jak skutečně pohlížejí na svět. Dějinami tolikrát
ponížení lidé odmítají jakoukoli válečnou sebereflexi. V rodinách na
Hlučínsku se nikdy neotevírají horká témata ve vztahu k příbuzným ve
wehrmachtu. To byli jednoduše „boraci“ čili chudáci, a že při tažení
Ruskem likvidovali Židy, vypalovali běloruské vesnice nebo srovnali
se zemí Varšavu, se neřeší. Komunisté, kteří po válce Hlučínsko
ušetřili před odsunem, jim navíc o minulosti ve wehrmachtu zakázali
mluvit, čímž paradoxně z veteránů učinili něco jako disidenty.
Hlučínsko mělo v duši tentýž rozpor, jaký prožívali východní Němci.
Zatímco ale východní Němci začali po sjednocení se západními sousedy
reflektovat válku ostošest, třeba slavnou putovní výstavou
fotografií s výmluvným názvem Zločiny wehrmachtu, Hlučínsko žije
podnes v nevědomí. „Mí pruští Slezané jsou plebejci, kteří se
neumějí vyznat ve složité historické situaci,“ říká Čichoň. Románový
náhled do hlučínské současnosti navíc autor střídá s válečným
příběhem, v němž tlumočí možný pohled na svět z pozice nacistického
architekta a projektanta koncentračního tábora v Osvětimi Hanse
Kammlera. Opět bez sebereflexe. „Když se autor ztotožní v beletrii s
vrahem, tak to přece neznamená, že souhlasí se zločinem. Filozof a
kritik Roman Ingarden napsal, že,Řím v textu není Římem v Itálii‘.
Téma může být kontroverzní pouze pro ty, kteří nejsou ochotni
uvažovat jinak než v politickoideologických souvislostech,“ míní
Čichoň.
Totality nesnáší
Češi si dávno odvykli na velké romány autorů z tuzemských menšin,
protože dějiny je zbavily Židů, Němců a nakonec i Slováků. Výstupy z
národnostních komunit se dnes omezují na folklor a místní písmáctví,
teprve Čichoň napsal román, jenž si teď čte „až v Praze“. Autorem je
Prus čili Prajzák a majitel německého pasu. A protože ta kniha není
ani trochu česká, může kované Čechy dráždit. „Rozhodně nejsem
nacista a nemám rád totalitní systémy, o čemž snad nejlépe vypovídá
můj život,“ zdůrazňuje autor Slezského románu. V devadesátých letech
literární redaktor v nakladatelstvích Votobia, Vetus Via a Host,
nyní architekt na volné noze žijící v Brně. Básník, který nechybí na
žádném velkém sletu poetů.
S „němectvím“ na Hlučínsku to přitom není tak snadné, jak se jeví z
Čech. Když v roce 1742 ztratila Marie Terezie Hlučínsko, byla k
Prusku přičleněna oblast obývaná výhradně Moravany. V oficiálním
styku s úřady se sice začala používat němčina, nicméně doma se
mluvilo slezským nářečím spisovné češtiny a lidé si říkali „pruští
Moravci“ a ještě za císaře Viléma II. (vládl Německu v letech 1888
až 1918) se k moravské národnosti přihlásilo 89 procent obyvatel
oblasti.
Papeži, osvoboď nás!
Mluvit doma česky ale nemusí znamenat myslet česky. Když pařížská
konference v únoru 1920 oddělila Hlučínsko od Německa, Praha čekala,
že návrat českých teritorií ke staré vlasti bude odměněn potleskem.
Stal se opak, lidé to brali za strašlivou zvěst a na 30 tisíc jich
podepsalo petici proti připojení, kterou do německého sněmu ve
Výmaru odvezl zednický polír Jaroš z Kravař a kupec Böml z Hlučína.
A hlučínské ženy dokonce poprosily o přímluvu papeže Benedikta XV.:
„Osvoboď nás z rukou našich českých protivníků!“
Zpátky k Německu se tak Hlučínsko vrátilo až na podzim 1938 jako
takzvaný „Altreich“, přičemž obyvatelstvo přijalo nové poměry s
nadšením. Boje, jež vypukly v září 1939, však učinily ze zdejších
měst a vesnic ponurá místa: všichni se báli listonoše, který
přinášel smuteční telegramy. A válka zůstala zraňujícím tématem
podnes, stále se dokonce hledají mrtví a nezvěstní. Za wehrmacht
bojovalo na dvanáct tisíc obyvatel Hlučínska, na tři tisíce vojáků
padlo, pět tisíc se vrátilo domů zmrzačených a na každém nechala
fronta psychické následky. V tomhle kousku zapadlého Slezska je
válka pořád vnitřním traumatem, které se navíc přenáší z generaci na
generaci. A právě o něm je i Slezský román Petra Čichoně.
Žádné komentáře:
Okomentovat